Imaginace

Imaginace, z latinského imago (obraz, podoba, vzor, představa), též obrazotvornost, představivost nebo fantazie, je psychický proces, který umožňuje vyvolávat v minulosti vnímané obrazy, tedy vzpomínky („reproduktivní imaginace“), ale také s těmito obrazy dále pracovat. Představivost, která skrze přetváření vytváří nové obrazy se označuje jako „produktivní“ nebo „konstruktivní“ imaginace. Důraz bývá kladen na to, že představy jsou – na rozdíl od vjemů – čistě myšlené a že nejsou (ještě) vyjádřeny slovy. Imaginace je podstatnou složkou lidské duševní činnosti, zejména umělecké, ale často i praktické: člověk, který se chystá něco udělat, obvykle začíná představou hotové věci (postupu a podobně). Také ve vědě je často představa prvním krokem k vytvoření hypotézy, k naplánování experimentu atd. Imaginace je také chápána jako zvláštní dispozice osobnosti a dávána do protikladu k abstraktnímu myšlení.^[1]^[2]

Imaginace hraje také významnou roli v západním esoterismu a magii, především od 19. století. Historik Antoine Faivre označil imaginaci, skrze kterou jako „zvláštní orgán duše“ jedinec dosahuje kontaktu s duchovním světem, za jeden ze čtyř hlavních charakteristik esoterismu.^[3]

Dějiny pojmu

Pojem imaginace (fantasia) se objevuje už ve starořecké filozofii, u Platóna a Aristotela, kteří ji rozlišovali od diskurzivního myšlení (dianoia). U Aristotela je vedle prostého rozumu a paměti jedním ze tří „vnitřních smyslů“. Takto chápaná fantazie měla transformovat smyslové, především vizuální, vjemy do obrazů, a být jakýmsi mostem mezi vnímáním a rozumem. Zároveň měla být fantasia podřízena rozumu – s výjimkou stavů, jako je spánek nebo nemoc, kdy je rozum potlačen a zjevují se tak fantasmata (obrazy, zjevení). Médiem skrze které imaginace fungovala mělo být pneuma (dech, duch), zajišťující veškerou komunikaci mezi tělem a duší. Aristotelovo pojetí bylo posléze převzato stoiky a Galénem. Ve starověké filozofii se také objevovala myšlenka, že představivost jednoho člověka může ovlivnit druhého: rétor Quintilianus tak hovoří například o tom, že když bude těhotná žena myslet na Etiopana narodí se jí černé dítě. Na Aristotelovo a Galénovo pojetí představivosti navazovali novoplatónici, kteří viděli imaginaci nejen jako most mezi tělem a duší, ale také mezi lidským a božským. „Fantastické pneuma“ starší tradice bylo ztotožněno s „vozidlem“ (ochema) duše, jakýmsi jemnohmotným tělem, které mělo být při teurgických rituálech ovlivňována smyslovými vjemy, posty a vyřčením obřadních formulí. Novoplatonický koncept sepětí mezi představivostí na jedné straně a magií či mystickými zjeveními na straně druhé byl posléze převzat několik arabskými autory, jako byl al-Kindí, a renesančními mágy, jako byl Marsilio Ficino.^[4]

Od konce 11. století se pojem imaginace začal objevovat i v latinské středověké filozofie, s ohledem na nové překlady řeckých a arabských děl. Pro Alchera z Clairvaux je imaginace prostředníkem mezi hmotným a duchovním světem a je, v galénovském duchu, ovlivňována tělesnými šťávami. Albert Veliký rozlišoval imaginatio, které umožňuje vyvolat obrazy toho co není ve smyslech, a fantasii, která umožňuje takové obrazy kombinovat do nových, jako je třeba kentaur. Oboje, společně s obecným rozumem, vis aestimativa a pamětí řadil mezi vnitřní smysly, propojující s pomocí pneumatu tělo a duši. František z Assisi vysvětloval v kontextu představivosti stigmata, Andrea Cappellano a další autoři skrze ní zase vysvětloval působení lásky. Marsilio Ficino v druhé polovině 15. století v návaznosti na svého učitele Johanna Argyropoula, omezil počet vnitřních smyslů na tři: obecný rozum, imaginaci a paměť, jako tomu bylo u Aristotela. Představivost a smysly, stejně jako předchůdci, považoval za méněcenné oproti rozumu, ale zároveň se domníval, že člověk v sobě uchovává obrazy základních idejí, podle kterých byl Bohem stvořen svět. Tyto obrazy mohou být vyvolány zkušeností smyslové krásy a dále s nimi lze pracovat pomocí imaginace. Ve stejné době se otázkou imaginace zabývali i teoretikové umění jako Filarete a Leonardo da Vinci, Agrippa von Nettesheim na počátku 16. století ji pak spojoval s konceptem magie naturalis. To, že představivost může působit na dálku bylo na druhou stranu, s celým konceptem přirozené magie, odmítnuto Picem della Mirandola a Thomasem Erastem.^[4]

Zatímco většina autorů raného novověku se ve svých závěrech opírala o autoritu starších zdrojů tak lékař a alchymista Paracelsus prezentoval zcela novou myšlenku týkající se imaginace. V jeho chápání je představování si aktem stvoření a není vlastní pouze lidem, ale také Bohu, který skrze něj stvořil celý vesmír. Na Paracelsa navázala křesťanská teosofie, martinismus a Naturphilosophie, které kladly důraz na kosmogonické kvality představivosti. Na konci 18. století byla diskutována také v souvislosti se živočišným magnetismem, jehož projevy byly podle některých kritiků pouze produktem imaginace. S tím paradoxně někteří zastánci tohoto fenoménu souhlasili, ale s poukazem na nesmírné a tvůrčí možnosti imaginace. Ztotožnění představivosti s vůlí, objevující se už u Paracelsa, bylo zase ústředním prvkem magické teorie Éliphase Léviho, jednoho z nejvýznamnějších okultistů 19. století. Podle Léviho světem prostupuje „astrální světlo“, podobné Mesmerově magnetismu, s kterým se může člověk spojit prostřednictvím představivosti a vůle. Koncept byl na konci 19. století dále rozvinut v učení Hermetického řádu Zlatého úsvitu, které kladlo důraz na dosažení „duchovního zraku“ skrze astrální projekci, která umožňuje jedinci opustit smyslový svět. V esoterickém myšlení se tak stala významnou představa o dvou světech, všedním, svázaném přírodními zákony, a magické, kde běžná omezení neplatí. Lidem věnujícím se magii takové učení umožnilo vyhnout se kognitivní disonanci a dále rozvíjet svá učení.^[4]

Pojem imaginace hraje významnou roli v teorii umění, v surrealismu, ale také v psychologii, kde je už od konce 20. století zdůrazňován v souvislosti s technickou a vědeckou tvořivostí, inovacemi a podobně.^[5] Důležitý je také koncept aktivní imaginace v díle hlubinného psychologa C. G. Junga, který navazuje na starší esoterické představy.^[4]

Odkazy

Reference

↑ M. Petrusek, Velký psychologický slovník, str. 417.
↑ NAKONEČNÝ, Milan. Sociologická encyklopedie – Imaginace [online]. Sociologický ústav AV ČR [cit. 2025-12-22]. Dostupné online.
↑ GOODRICK-CLARKE, Nicholas. [s.l.]: Oxford University Press, 2008. ISBN 978-0195320992. S. 8–9. (anglicky)
1 2 3 4 LUCENTINI, Paolo. Imagination. In: HANEGRAAFF, Wouter Jacobus. Dictionary of Gnosis & Western Esotericism. [s.l.]: Brill Academic Pub, 2006. ISBN 978-9004152311. S. 606–615. (anglicky)
↑ M. Petrusek, Velký psychologický slovník, str. 418.

Literatura

D. J. Boorstine, Člověk tvůrce: historie lidské imaginace. Praha: Knižní klub, 1996 – 954 s. ISBN 80-85190-48-6
V. Borecký, Imaginace, hra a komika. Praha: Triton, 2005 – 347 s.; 21 cm. ISBN 80-7254-503-5
N. Fraser, Rozvíjení radikální imaginace: globální přerozdělování, uznání a reprezentace. Praha: Filosofia, 2007 – 182 s. ISBN 978-80-7007-251-6
Ch. Metz, Imaginární signifikant: psychoanalýza a film. Praha: Český filmový ústav, 1991 – 305 s. ISBN 80-7004-064-5
Ch. W. Mills, Sociologická imaginace. Praha: Sociologické nakladatelství, 2002 – 310 s. ; 21 cm ISBN 80-86429-04-0
M. Petrusek (red.), Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum 1996.

Související články

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu představa na Wikimedia Commons
Téma Imaginace ve Wikicitátech
Test spontánní a řízené imaginace

[1] M. Petrusek, Velký psychologický slovník, str. 417.

[2] NAKONEČNÝ, Milan. Sociologická encyklopedie – Imaginace [online]. Sociologický ústav AV ČR [cit. 2025-12-22]. Dostupné online.

[Goodrick-3] GOODRICK-CLARKE, Nicholas. [s.l.]: Oxford University Press, 2008. ISBN 978-0195320992. S. 8–9. (anglicky)

[Lucenti-4] 1 2 3 4 LUCENTINI, Paolo. Imagination. In: HANEGRAAFF, Wouter Jacobus. Dictionary of Gnosis & Western Esotericism. [s.l.]: Brill Academic Pub, 2006. ISBN 978-9004152311. S. 606–615. (anglicky)

[5] M. Petrusek, Velký psychologický slovník, str. 418.

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]