Arumuni

Arumuni, Vlaši, Makedonští Rumuni
Populace
asi 100 000–250 000
Řecko Řecko	39,855 (sčítání 1951 ); odhad až 200 000
Albánie Albánie	8 266 (sčítání 2011); odhad až 200 000
Rumunsko Rumunsko	28 600
Severní Makedonie Severní Makedonie	9 695 (sčítání 2002)
Bulharsko Bulharsko	891 "Rumuni", 3 684 "Vlaši" (sčítání 2011)
Srbsko Srbsko	243 "Cincaři" (sčítání 2011); odhad až 15 000
Jazyk(y)
arumunština
Náboženství
východní ortodoxní křesťanství

Arumuni nebo Aromuni nebo Kucovlasi, případně Valaši (rumunsky mj. Armãnj, Makedonji-armanji) je etnická skupina Románů roztroušená v horských regionech Severní Makedonie, v jižní a střední Albánii, v severním Řecku, v jižním Bulharsku a rumunské Dobrudži.

Jejich jazyk je arumunština, jazykově jsou příbuzní Rumunům, Meglenorumunům a Istrorumunům; hlavně z pohledu rumunských úřadů a jazykovědců bývá arumunština považována za nářečí rumunštiny. Lze ji považovat za směs rumunštiny a místních nářečí a jazyků, zejména řečtiny a albánštiny.

Původ

Arumuni (červená barva) a Rumuni (zelená barva)

Původ Arumunů je předmětem sporů a společně s Albánci patří mezi dodnes nevyjasněné etnické skupiny Balkánu. Jedna z teorií říká, že Arumuni jsou potomci římských legionářů a kolonistů, kteří se usadili jižně od Dunaje a smíchali se s původním obyvatelstvem na území, kde se usadili (Ilyrové, Řekové, Thrákové), přičemž u nich přetrval latinský jazyk. Podle jiné teorie jsou potomci romanizovaných Thráků, kteří se během slovanských vpádů na Balkán v 6. stol. stáhli z Thrákie do horských oblastí po celém Balkáně. Podle další teorie jsou Arumuni potomci romanizovaných Řeků, kteří během slovanských vpádů osídlili ostatní balkánské území, případně se tato teorie vztahuje pouze na řecké Arumuny. Podle jiných názorů pocházejí z Dacie a na jih Balkánu byli vyhnáni Slovany, případně, že se jedná o románské obyvatelstvo dnešního Srbska, které se posunulo na jih. Žádná z těchto teorií se však nedá potvrdit. První zmínka o Arumunech pochází až z 11. stol. od řeckého spisovatele Jeorja Kedrinose, který vzpomíná Valachy v oblasti Kastorie a Prespesu. Název „Arumuni“ pochází od německého romanisty Gustava Weiganda z 19. století.

Etymologie

Specifická exonyma a endonyma

Nomenklatura spojená s Aromuny vykazuje značnou variabilitu v závislosti na vnějším (exonymním) či vnitřním (endonymním) úhlu pohledu. Jediným autentickým vnitřním endonymem je výraz Armâńi (případně Rrămăńi), který vznikl přímým jazykovým vývojem z latinského základu Romanus a odkazuje na historický proces romanizace původního antického obyvatelstva Balkánu.

Vnější označení používaná okolními národy (exonyma) v sobě často fixují historické, profesní či akustické charakteristiky:

• Vlach (Vlachové): Široké exonymum odvozené z pragermánského výrazu pro cizince (příbuzné s označeními Welsh či Walloon). Do balkánského a řeckého prostředí se integrovalo prostřednictvím slovanských jazyků, kde postupně ztratilo čistě etnický význam a stalo se spíše označením profesním pro kočovné pastýře, horaly, či obecně venkovské obyvatelstvo.
• Cincaři (Tsintsars): Označení užívané převážně Srby, Bulhary a Albánci. Vzniklo onomatopoicky (mimeticky) na základě specifické akustické charakteristiky aromunštiny, konkrétně podle bzučivých a syčivých hlásek, což demonstruje např. výslovnost čísla pět jako „tsintsi“.
• Kucovalaši (Kutsovlakhi): Často užívané řecké označení, jehož etymologie má dva pravděpodobné výklady. Buď pochází z tureckého slova küçük (malý), tedy „malí Valaši“, nebo z řeckého koutsós (kulhavý, váhavý), což pejorativně odkazovalo na specifika románské výslovnosti v řeckém prostředí.
• Vlachofonní Heléni: Politicky motivované označení vytvořené řeckými státními institucemi po roce 1881. Tento konstrukt nese asimilační význam; vyjadřuje oficiální státní narativ, že jádrem identity této skupiny je helenismus (jsou to etničtí Řekové), kteří pouze sekundárně převzali vlašský (románský) jazykový kód.

Historie

V 19. století se zapojili do národněosvobozeneckého hnutí. Roku 1905 uznal sultán Abdulhamid II. Arumuny za samostatnou národnost. Ve středověku hráli v rámci Balkánu významnou roli zejména v oblasti obchodu s vlnou a látkami a také jako průvodci karavan. Jejich obchodní kontakty sahaly až do severní Evropy. V rámci Osmanské říše požívali jisté autonomie.

V průběhu 20. století byli pronásledováni, zvláště v Bulharsku a v Řecku. Během 2. světové války vznikl pod italskou patronací na Balkáně arumunský stát Knížectví Pindus (arumunsky Printsipat di la Pind), který však měl jen malou rozlohu a krátké trvání. Dnešní počet Arumunů není znám, odhady kolísají mezi 100 000 – 250 000. Většinou jsou pravoslavného vyznání.

Rozkvět ve Voskopojë a role při formování moderního Řecka

Největší kulturní a hospodářský rozkvět zažili Aromuni v 18. století v městě Voskopojë (Moschopolis, na území dnešní jihovýchodní Albánie), které se rozvinulo v přední metropoli balkánského obchodu a vzdělanosti s vlastní akademií a tiskárnou. Tento zlatý věk byl ukončen na konci 18. století, kdy město opakovaně vydrancovala a vypálila vojska Aliho Paši Janinského, což vedlo k masové migraci aromunských elit po celém Balkáně a do střední Evropy.

Historické povědomí a identita Aromunů na území dnešního Řecka se následně pevně spjaly se vznikem moderního řeckého národního státu. Při vypuknutí řecké osvobozenecké války proti Osmanské říši v roce 1821 se Aromuni masově zapojili do ozbrojených bojů. Význačné aromunské rodiny (např. Sinas, Zappas, Doumbas či Tossizza) se po získání nezávislosti staly hlavními mecenáši řeckého státu – ze svých soukromých prostředků financovali stavbu klíčových národních institucí, univerzit, škol a muzeí v Athénách. Významnou politickou postavou aromunského původu byl první ústavní premiér Řecka Ioannis Kolettis, který zformuloval koncept Megali Idea (Velká myšlenka) – státní doktrínu usilující o sjednocení všech území s řeckým obyvatelstvem.

Reakce na Pindské knížectví a asimilační tlaky

Během rozpadu Osmanské říše a balkánských válek se aromunská identita stala předmětem geopolitických sporů, zejména kvůli propagandistické kampani rumunské vlády, která Aromuny nárokovala jako svou vzdálenou diasporu a financovala v regionu vlastní vlašské školy. Většina Aromunů v Řecku však na tento tlak reagovala psychologickým obranným mechanismem – radikálním vyzdvihováním helenismu, aby vyvrátila jakékoli podezření z neloajality vůči řeckému státu.

Tento postoj se plně projevil během druhé světové války za okupace Řecka silami Osy. Italské fašistické úřady se pokusily zneužít románského původu Aromunů a v pohoří Pindos vyhlásily autonomní loutkový stát, tzv. Pindské knížectví (či Pindskou republiku). Drtivá většina aromunského obyvatelstva však tento projekt striktně odmítla, navrženého vládce z regionu vyhnala a aktivně se zapojila do řeckého protifašistického odboje, čímž demonstrovala loajalitu k Řecku.

Přestože řecký stát v polovině 20. století uplatňoval rigidní homogenizační politiku, která zahrnovala i represe a fyzické tresty dětí ve školách za používání vlašského jazyka, komunita na tyto asimilační tlaky nereagovala emancipací, nýbrž dobrovolnou jazykovou asimilací. Podle oficiálních sčítání lidu z let 1940 (26 750 mluvčích) a 1951 (39 855 mluvčích) sice počet registrovaných uživatelů jazyka stoupal, od té doby však státní data neexistují a užívání vlašštiny se stáhlo výhradně do privátní sféry starší generace.

Rozdělení

Etnická mapa jižního Balkánu a Anatolie do roku 1923. Řekové = modrá barva, Turci = červená barva, Albánci (příp. Arvanité) = žlutá barva, Arumuni = fialová barva, Bulhaři = zelená barva.

Největší počet Arumunů obývá Řecko, konkrétně pohoří severního Pindosu, mezi Epirem a Thesálií. Tito Arumuni se řecky nazývají Κουτσόβλαχοι (Kutsovlachi), z tureckého küçük („malý“ – ve smyslu zeměpisně blízký), na rozdíl od „Velkých Valachů“ (neboli vzdálených), tedy dnešních Rumunů. Nazývají se také βλάχοι (Vlach), nebo také Γραικόβλαχοι (Grekovlachi-Grekovalasi). Nejjižnější osídlení Arumuny bylo v řeckém kraji Akarnania, u obce Stratos, šlo pouze o asi 3 000 lidí, nazývají se Αρβανιτόβλαχοι (Arvanitovlachi-Albanovalasi), neboť sem přišli během turecké doby z dnešní Albánie. Nazývají se také nesprávným termínem Καραγκούνηδες (Karagunides), toto slovo totiž správně označuje řeckomluvící obyvatelstvo Thesálie. Arumuni se v Řecku soustřeďují ve městech Samarina (arum. Santa Marina), Metsovo (arum. Aminciu), Nymfeo (arum. Nevesca) a Klisura (známá jako Vlachoklisura), menšinu tvořili v Larise, Tyrnave, Nause, Greveně, Verii, Serresu, a Kastorii. Malá společenství existují i na thesálských rovinách, kam Arumuni během turecké doby přišli z pohoří Pindos, jde však hlavně o smíšené řecko-arumunské území. Nejznámější město s arumunskou menšinou je v tomto území Farsala, město s etnickou Řecko mluvící většinou a arumunskou menšinou. Místní Arumuni jsou známí jako Farsheroti (Farshãroti). Arumuni žijí i v pár vesnicích v okolí města Volos, nejznámější arumunská vesnice je Sesklo (arum. Shushclu-Šušklu). Z pohoří Pindos osídlili Arumuni i některé vesnice v řecké Makedonii, na hranici s dnešní Severní Makedonií.

V Řecku se počet obyvatel arumunského původu pohybuje kolem 200 000 osob, jde však již o Řeky smíšené s helenizovaným obyvatelstvem, arumunský jazyk ovládá zhruba 20 000 lidí. V Řecku jsou organizováni do různých spolků, které udržují arumunské tradice, pořádají se různé festivaly a výuka jazyka. V Řecku se již tradičně Arumuni cítí být Řeky.

V Albánii se koncentrují ve městech Voskopojë (arum. Moscopole) a Korce (arum. Corceao) a tato města patřila mezi nejvýznamnější centra arumunského osídlení a obchodu. Koncentrují se také ve střední Albánii, v okolí města Fier, kde také žije i řecká menšina. V Albánii se nazývají Copan (pastýři).

Ve slovanských zemích, Srbsku a Severní Makedonii, se nazývají Činčár, jméno je odvozeno od arumunského slova cinci (nebo činčil – „pět“), podle tradice proto, že jde o potomky páté římské legie. V Severní Makedonii žije kolem 100 000 Arumunů, koncentrují se na jihu země, v okolí města Bitola (arum. Monastiri), Krušovo (arum. Crusuva), Struga (slovanizovaný název arumunského slova strunga – „pastevecký dům“) a Kumanovo na severu. Srbští Arumuni už arumunsky nemluví. Hodně Arumunů se začátkem 20. stol. přesídlilo z Řecka do Rumunska, šlo o Arumuny, kteří neměli řecké národní povědomí, pocházeli hlavně z řecké Makedonie a usadili se v rumunské Dobrudži.

Dvojjazyčnost a jazyk arumuni

Arumuni 1914

Mateřským jazykem arumuni je arumunština, jazyk východorománské skupiny. Většina slov pochází z latiny, ale velké množství běžných slov pochází z řečtiny, je patrný i vliv albánštiny, v menší míře slovanských jazyků a turečtiny. Téměř všichni Arumuni z dnešního Řecka, Albánie a Severní Makedonie byli v minulosti bilingvní, používali i řečtinu, která byla jazykem obchodu, kultury a církve. Psali pouze v řečtině. Zajímavostí je, že Arumuni se s Řeky neasimilovali v územích, kde Řekové tvořili většinu. Uchovali si svůj jazyk a tradice, někdy se od řeckého obyvatelstva distancovali, sami se však považovali za Řeky, tedy Ρωμιοί (Romi) nebo Έλληνες (Ellines-Helena), ale ne za Γραικοί (Řek), jak se označovalo jen řecky mluvící obyvatelstvo. Splynutí Řeků a Arumunů se událo až v 20. stol. a je spojeno s masivní urbanizací Řecka. V ostatních balkánských zemích tvoří Arumuni etnickou menšinu.

Dnes se arumunština používá hlavně v Albánii a Severní Makedonii. V Řecku ji ovládá pouze kolem 20 000 lidí, přičemž v městech Metsovo a Samařina je arumunština hlavním a běžně používaným jazykem. V Srbsku se nepoužívá vůbec.

V minulosti se arumunština zapisovala pouze zřídka, protože jako psaný jazyk se na Balkáně používala jen řečtina, případně turečtina. Proto byly ojedinělé arumunské texty zapisované řeckou abecedou. V roce 1997 však bylo v severomakedonském arumunském centru Bitola (Monastiri) uznáno používání latinské abecedy, která se dnes používá jako oficiální abeceda na zápis arumunštiny. Principy zapisování jazyka byly inspirovány příbuznými jazyky, rumunštinu a italštinou. Arumunština je velmi blízká rumunštině, ale zatímco rumunština má silné slovanské a maďarské prvky, arumunština má hlavně řecká, případně albánská slova.

Základní fráze jsou: Buna dzua (Dobrý den), Cum ti chljama? (Jak se jmenuješ?), Tsi fats? (Jak se máš? Co děláš?), Haristo (děkuji), Eshci Mush (Eshi mushata, Jsi pěkná), Ciao (Ahoj), Mine ESCU Xenu (Já jsem cizinec), Mine Cantu bun (Já zpívám pěkně), Picuraru iu earam, Picura aveam (Pastýřem jsem byl, ovce jsem měl).

Způsob života

Ioannis Kolettis (1773–1847), premiér Řecka, původem Arumun z epirského Syraka.

V minulosti patřili Arumuni k výborným pastýřům, žili ve vysokohorských územích a chovali velké množství ovcí a koz. Arumuni v městech se živili především obchodem, byli výborní podnikatelé, kteří obchodovali s celou Evropou. Termín Βλάχοι (Vlach-Valaši) se v Řecku používá k označení jakéhokoliv pastýře, nejen Arumuna, stejně jako i ve slovenštině. Známé arumunské osobnosti byly například Ioannis Kolettis (řecký premiér), Evangelos Averoff (řecký podnikatel a filantrop), bratři Manakisovci (filmoví producenti), Apostolos Kaldaras (řecký hudební skladatel) a Toše Proeski (současný severomakedonský populární zpěvák).

Arumuni na Slovensku

Ve středověku, mezi 14.–16. stol., během tzv. valašské kolonizace, osídlili Arumuni část severního a středního Slovenska. Šlo však hlavně o Valachy z dnešního Rumunska, tedy o předky Rumunů. Menší část valašského obyvatelstva pocházela i z jižního Balkánu a po příchodu na Slovensko hovořila arumunsky i řecky, existovalo zde pravděpodobně i malé čistě řecké obyvatelstvo. Arumuni se však na Slovensku asimilovali, stejně jako i na moravském Valašsku, které dostalo své jméno právě po Valaších. Slova arumunského původu ve slovenštině jsou například salaš, bača, fujara, valach, brynza (od slova branži-sýr). Slovenské lidové tradice, hudba a tance ze středního a severního Slovenska mají silný balkánský vliv, který sem přinesli právě Arumuni, jde hlavně o folklór podobný rumunskému, spojitost se však dá najít i s jihobalkánským, který přinesli Arumuni z této oblasti. Arumuni na Slovensko přinesli typický balkánský způsob chovu ovcí a koz, tedy na vyvýšeninách a kopcích a ne na rovinách, jak tomu bylo na Slovensku před příchodem Arumunů. Arumuni totiž tradičně obývají vysokohorské území, to se vzpomíná v mnoha lidových písních, např. v řecké písni se zpívá:Pera eki stin Aetorachi Kanuni mia chara i Vlach (Tam nahoře v Aetorachi baví se Valaši)nebo Pano sa psyli rachula kathete mia Vlachopula (Nahoře na vysokém vrchu sedí jedna valašská dívka).

Náboženství

Kostel svatého Mikuláše

Arumuni jsou většinou pravoslavného a katolického vyznání. Pravoslavní Arumuni pocházejí z jižního Balkánu a svou liturgii měli hlavně v řečtině, existují však zprávy i o používání arumunštiny jako liturgického jazyka během turecké nadvlády. Po rozpadu Osmanské říše přestaly být Arumuni součástí řeckého konstantinopolského patriarchátu, patří pod samostatné autokefální ortodoxní církve země, kde žijí.

V minulosti existovali i muslimští Arumuni, jejichž předkové konvertovali k islámu mezi 17.–18. stol. Obývali hlavně dnešní řeckou Makedonii, ale v roce 1923 během Řecko-turecké výměny obyvatel byly přesídleni do Turecka spolu s dalšími řeckými muslimy. Dnes žijí převážně v turecké Thrákii a jsou značně poturčení.

Lidová kultura

Arumunský pastýř v tradičním oděvu, počátek 20. stol.

Tradiční kultura Arumunů byla vždy spojena s pasteveckým životem. Tradiční lidové písně či tance byly ovlivněny různými kulturami s nimiž se Arumuni setkávali. Arumuni z řecké Thesálie a Epiru mají hudbu stejnou, jakož i Řecko mluvící obyvatelstvo těchto území, v některých případech však méně melodickou. Dominuje zde klarinet a v pozadí drnkací nástroje úd a Laut. Melodie jsou podobné jako u místních Řeků, ale jiné než např. u řeckého kmene Sarakacanů, u kterých se sice hudba řadí do stejného členění, ale mají často specifické melodie. Lidová hudba Arumunů z řecké Makedonie je stejná, jak u místního původního řeckého a slovanského obyvatelstva. Řečtí arumuni tančí tradiční řecké tance a to tsamiko či syrtos. Známá lidová píseň řeckých Arumunů je Ficiori di Samařina (čti Ficora di Samařina-řecký Pedio tis Samařina-Děti ze Samařina), také píseň Vulo-Tsivulo (ženské jméno) a také Picuraru io nji earam (Pastýřem jsem nebyl). Arumuni ze Severní Makedonie, Albánie a Srbska mají tance a hudbu stejnou, jakož i ostatní obyvatelé daných území, často odlišnou od řeckých (s výjimkou Albánie, kde tradiční kultura vychází z řecké). Nedominuje zde hlavně klarinet, ani drnkací nástroje, ale hudba je v balkánském stylu, hlavním nástrojem je hlavně harmonika. Tato hudba byla ovlivněna hlavně benátskou lidovou hudbou. V tradičních nearumunských balkánských (hlavně řeckých) lidových písních se často zmiňují Arumuni, v Řecku je mnoho lidových písní o Valaších, ne vždy se však toto označení používá na Arumuny, často jde jen o řeckého pastýře. Různorodé jsou i lidové kroje, které se podobají krojům zemí, ve kterých Arumuni žijí. V Řecku a Albánii je tradičním krojem řecká mužská sukně fustanella, ženy nosí hlavně kroje černé a černo-červené barvy.

Arumuni a Sarakacani

V minulosti byly k Valachům přiřazování i Sarakacani, což je skupina řecky mluvícího obyvatelstva žijící v jižním Pindosu v pohoří Agrafa a v několika dalších řeckých a balkánských horských územích. Jde o nomádské pastevce, kteří svým životem mohou připomínat Arumuny. Právě pro jejich pastevecký život byly hlavně v 19. stol. cizími cestovateli mylně řazeni k Arumunům. Někdy je tak nazývali i Řekové, ale ti chápali rozdíl mezi nimi a Arumuny, u Řeků se totiž slovo Vlachos (valach) používalo k označení jakéhokoli pastýře. Život Sarakacanů se však od života Arumunů značně liší. Jednak je to fakt, že Sarakacani vždy mluvili řecky, jak to zjistil např. sociolog a antropolog John Campbell a nejde tedy o helenizované Arumuny, jelikož hovoří specifickým řeckým nářečím s množstvím slov a starořeckých archaismů, které standardní řečtina nemá. Zvyky Sarakacanů se značně liší od zvyků Arumunů. Je to hlavně jejich kočovnický způsob života, chodili z místa na místo a na rozdíl od Arumunů neměli stálé osídlení. Kromě toho jsou Sarakacani tvrdou patriarchální společností, kde ženy nemají vůbec žádný vliv, na rozdíl od Arumunů, kde ženy byly skoro rovnoprávné s muži. Sarakacani a Arumuni však žili v blízkosti a proto často obchodovali, hlavně s ovcemi a kozami. Samotní Arumuni nazývali Sarakacany Greci (tedy Řekové).

Současná situace v Řecku (po roce 1990)

Moderní status Aromunů v Řecku představuje specifický sociologický úkaz, který badatelé (např. Thede Kahl) popisují jako „menšinu, která se chová jako většina“. Aromuni mají vlastní románský jazyk a specifickou kulturu, avšak konsensuálně odmítají status etnické menšiny. Jakýkoli vnější pokus o implementaci mezinárodní menšinové politiky (např. ze strany Evropské unie či Rady Evropy po roce 1995) je komunitou vnímán jako ohrožení jejich loajality vůči řeckému národu. Současné odborné odhady mluví o 100 000 až 300 000 lidech s aromunským původem v Řecku, přičemž počet aktivních bilingvních mluvčích se odhaduje na 20 000 až 40 000 osob starší a střední generace.

Většinová řecká společnost úspěšně neutralizovala politické napětí tím, že transformovala vnímání pojmu „Vlach“ z etnické kategorie na kategorii profesní a folklorní. V očích veřejnosti tak Aromuni nefigurují jako jazyková minorita, nýbrž jako subkultura horalů s hrdou pastýřskou historií.

Institucionální a sociolingvistický rozkol

Uvnitř současné řecko-aromunské komunity existuje hluboké ideologické a institucionální schizma, které se projevuje na dvou frontách:

• Odpor ke kodifikaci: Oficiální reprezentace komunity, sdružená pod Panhelénskou federací vlašských kulturních spolků, striktně odmítá snahy o mezinárodní standardizaci a vytvoření jednoho spisovného aromunského jazyka. Panuje obava, že unifikace by vedla k administrativní likvidaci lokálních dialektů. Jako alternativu pro záchranu ohroženého jazyka komunitní lídři prosazují apolitickou cestu digitální archivace s využitím moderních technologií.
• Politická polarizace v jazykovém kódu: Zatímco konzervativní křídlo (Federace) striktně setrvává u tradičního pro-helénského diskurzu, v opozici stojí nezávislé progresivní organizace (např. z města Veria), které vyznávají liberálnější, proevropské postoje a orientují se na západní Evropu. Tento politicko-ideologický střet se promítá přímo do každodenní mluvy v terénu, kde se volba slova stává vědomým politickým gestem signalizujícím světonázor: progresivní, proevropská větev používá pro vyjádření vděku románský výraz „merci“, zatímco konzervativní většina striktně setrvává u řeckého výrazu „efcharistó“.

Známí Arumuni

• Bratři Manakisové – filmoví producenti z Řecka
• Sergiu Nicolaescu – rumunský režisér
• Ion Caramitru – rumunský herec a bývalý ministr kultury
• Giorgos Averoff – řecký podnikatel a filantrop z 19. stol.
• Rodina Mocioni – podnikatelská rodina z Rakousko-Uherska, původně z města Voskopojë
• Ioannis Kolettis – řecký premiér, 19. stol.
• Sotirios Boulgara – řecký klenotník, zakladatel značky Bulgari
• Apostolos Kaldaras – řecký hudební skladatel
• Dimitrios Mitropanos – řecký hudební skladatel
• Tose Proeski – současný severomakedonský zpěvák
• Simona Halep – rumunská tenistka
• Giannis Boutari – řecký podnikatel, majitel vinařské společnosti Butare a současný starosta města Soluň

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Arumuni na slovenské Wikipedii.

Literatura

• Οι Μητροπόλεις και η Διασπορά των Βλάχων, Κουκούδης Αστέριος, 2000
• GAUSS, Karl-Markus. Vymírající Evropané. 1. vyd. Praha: Vitalis, 2003. 197 s. ISBN 80-7253-122-0. 

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Arumuni na Wikimedia Commons
• Píseň řeckých Arumunů v řeckém stylu-Vulo Tsivulo
• Rumunský dokument o řeckých Arumunech
• Lidová píseň v "benátské-balkánské" melodii-Crusuva nostra (Naše Krušova)
• Řecka lidová píseň o Valach-Kondula Vlacha sta Vuna (Vysoká Arumunka na kopcích)

Autoritní data	NKC: ph201908